Zkouška čínského autoritářského kapitalismu
Více utrácet
V posledních třiceti letech rostla Čína průměrně o 10 procent ročně. Peking toho dosahoval tak, že systematicky otvíral svou ekonomiku obchodu a investicím, a zároveň masivně investoval do infrastruktury, aby podpořil výrobu a export. Zásadní podmínkou bylo, že Čína se nemusela ucházet o podporu a souhlas voličů. Na rozdíl od jiných rozvojových zemí vynakládala malé prostředky na podporu domácí spotřeby (například paliv nebo potravin). Prostředky směřovaly do výstavby nových exportních zón, dálnic, železničních koridorů a letišť. Vláda investovala do vzdělání a brzy začne investovat do zdravotnictví. Žádná rozvíjející se demokracie není schopná tak ignorovat krátkodobé politické tlaky a uplatňovat disciplinovanou prorůstovou strategii.
Teď ale čínský model začíná drhnout.
Částečně je obětí svého vlastního úspěchu. Čína se stala druhou největší světovou ekonomikou, její příjem na hlavu odpovídá zemi se středním příjmem a nemůže nadále růst stejným tempem jako v dobách, kdy byla chudá.
Růst se však zpomalil rychleji a výrazněji, než mnozí předpokládali.
Prognóza Mezinárodního měnového fondu z tohoto měsíce předpokládá na příští dva roky růst okolo 7,5 procenta. Pravda je však taková, že se čínský autoritativní systém dopustil v posledních letech velkých chyb a zpomalení může být ještě výraznější. Když v roce 2007 vypukla finanční krize a růst začal sklouzávat z oslnivých 14 procent, reagoval Peking masivním rozšířením půjček a sérií stimulačních opatření (v porovnání s hrubým domácím produktem šlo o dvakrát větší pobídku, než jakou byl americký stimul). Opatření ale způsobila nebezpečnou nerovnováhu. Ruchir Sharma, vedoucí investic do rozvíjejících se trhů u Morgan Stanley, který předvídal čínské zpomalení již před několika lety, tvrdí, že důležité je sledovat tempo růstu soukromých úvěrů v poměru k HDP. V Číně tento poměr v posledních pěti letech narostl o neuvěřitelných 50 procent, dvakrát více než v kterékoli jiné zemi.
Ekonomové na to mají jednoduchou odpověď: snižte úvěry i investice, otevřete ekonomiku, podpořte domácí spotřebu. Jinými slovy, přestaňte upřednostňovat státem vlastněné mamutí podniky a exportéry a pomozte Číňanům, aby mohli doma více utrácet. To se ale snadno řekne. Nicholas Lardy z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku podotýká, že růst čínských mezd byl pomalejší než pokles růstu HDP, takže pro Číňany může být obtížné začít právě teď více utrácet. Ještě důležitější ale je, že investice a úvěry z uplynulého desetiletí posílily jisté společnosti, průmyslová odvětví a sektory, které se teď budou jakýmkoli změnám bránit. Bude Peking schopen utáhnout kohouty tváří v tvář odporu mocných ekonomických skupin, z nichž mnohé mají dobré politické konexe nebo jsou rovnou se členy politbyra příbuzensky spřízněny?
Obtížné reformy
Jednou ze silných stránek Pekingu je jeho úsilí stále a otevřeně analyzovat svoji ekonomiku. Autorem výše zmíněné kritiky by klidně mohlo být i samotné dnešní vedení. Li Kche-čchiang, ekonom, jenž se stal v březnu čínským premiérem, přednesl například několik překvapivě otevřených a kritických projevů. Reformy, které navrhuje, by otevřely důležité sektory čínské ekonomiky tržním silám, omezily by roli státu a motivovaly by domácí poptávku. Otázkou zůstává, zda je těchto cílů možné dosáhnout a zda se je podaří zavést do praxe, až se proti nim zmobilizuje opozice, k čemuž určitě dojde. Liův předchůdce Wen Ťia-pao přicházel občas s podobným varováním, k ničemu ale nikdy nedošlo.
Reformovat je obtížné kdekoli na světě. Často to znamená krátkodobé oběti ve prospěch dlouhodobých zisků. Většina velkých rozvíjejících se zemí v posledních několika letech zpomalila – vedle Číny také Indie, Brazílie, Jihoafrická republika. Důvod byl téměř vždy stejný, lídři těchto zemí se v dobách ekonomického vzestupu vyhýbali obtížným rozhodnutím. Čína byla výjimkou, teď ale stojí před nejtěžší zkouškou. Pokud uspěje, bude to znamenat, že v jejím originálním systému autoritářského kapitalismu stále zbývá trochu života, a to prodlouží život tamní komunistické straně. Pokud se však úspěch nedostaví, Čína se promění v další běžnou rozvíjející se zemi, jejíž model po nějakou dobu fungoval a potom fungovat přestal.